Povedenou a zároveň zajímavou kariéru má za sebou fotbalový obránce Jan Žídek. Cesta na vrchol byla ale trnitá. Dnes čtyřicetiletý rodák z Oldřišova prošel mládežnickými kategoriemi Slezského FC Opava, šanci v prvním týmu ale nedostal.

Oklikou přes mateřský Moravan, Dolní Benešov, Lískovec a Frýdek-Místek se do klubu svého srdce vrátil. Vypracoval se v klíčového hráče, dokonce nosil v lize kapitánskou pásku. Byl důležitou součástí týmu, který vykopat ligu a dostal se do finále MOL Cupu. Stal se miláčkem tribun a jeho gól, který vyřadil mistrovskou Plzeň z poháru, je nezapomenutelný. Hned dvakrát odmítl nabídku ostravského Baníku.

Kariéru mu ukončilo zdraví. S velkým fotbalem skončil v Karviné. Momentálně si občas kopne za béčko Oldřišova v desáté lize. Aktuálně ho živí stavební development. Otce dvou synů pohltilo trénování malých kluků v rodné vesnici. „Dá se říci, že jsem se v tom našel,“ usmívá se Jan Žídek. Často se mu ve vzpomínkách honí úspěšné angažmá v Opavě. „Se syny občas koukáme na videa z krásné opavské éry. Ten starší tu dobu zažil. Musím říci, že to bylo krásné období. Celá Opava táhla za jeden provaz. Byli jsme taková jedna fotbalová rodina,“ vzpomíná bývalý kapitán Slezského FC Opava, který nedá dopustit na tehdejšího šéfa Marka Hájka nebo manažera Aloise Grussmanna s trenérem Romanem Skuhravým. Více se už oldřišovský rodák rozpovídal v následujícím rozhovoru.

Tělo si vysloveně řeklo o stopku

Honzo, jak vypadá váš život po profesionální kariéře? Čím se momentálně živíte?
Musím říct, že jsem se na život po fotbale vlastně těšil. Ten konec je pro každého fotbalistu těžký, ale já byl tehdy v Karviné, slušně řečeno, v totálním rozkladu. Posledního půl roku to vypadalo tak, že jsem byl dva týdny zraněný, dva týdny se léčil, pak přišel první trénink a hned se ozvalo něco jiného. Tělo si vysloveně řeklo o stopku. Na zadní vrátka jsem myslel už během angažmá v Opavě a Karviné, kdy mě oslovil kamarád z finanční společnosti. Nějakou dobu jsem se tomu věnoval, následně mě další přátelé přivedli k realitám, výstavbě, rekonstrukcím bytů a domů. Stavební development a finanční poradenství mě nyní živí. Když jsem před lety stavěl vlastní dům, spoustu věcí jsem si udělal sám. Hodně v tomto směru mi pomohl kamarád Vlastík Harazim, jehož firma dům stavěla. Manuální činnost okolo domu mě mentálně uklidňuje, člověk vypne hlavu od všech starostí.

A co aktivní fotbal? V Oldřišově se asi těšili, že posílíte místní Moravan…
Když jsem končil, místní na to hodně spoléhali. Hned jsem jim ale na rovinu řekl, že mé tělo není připravené na to, abych v týdnu trénoval. A fotbal bez tréninku hrát neumím, vždycky jsem tomu dával sto procent. Občas nastoupím za béčko v desáté lize, ale je to tak jednou nebo dvakrát za půl roku. Zápas sice fyzicky zvládnu, koleno drží, ale následné dny a týdny jsou peklo. Nechci pravidelně hrát i kvůli tomu, že pak v týdnu vedu trénink s dětmi a nemůžu jim nic ukázat, protože sotva chodím.

Trénování dětí vás chytlo? Jaké věkové kategorie máte pod sebou?
Už když jsem hrál v Opavě, oslovili mě lidé z místního výboru, jestli bych nechtěl nakopnout mládež v Oldřišově. Tehdy tam byla malinká základna a navíc se zapojil i můj starší syn. Dělám to už pět let, máme pod sebou mladší žáky a starší přípravku. Musím říct, že progres, který děti udělaly, je na vesnické poměry fascinující. Z „no name“ okresního centra jsme na mládežnickém poli vybudovali v okrese známou adresu. Dostal jsem i nabídky z mužských týmů z divize nebo krajského přeboru, ale to mě neláká. Trénování dětí je o tom, že vidíte okamžitý pokrok, jak ty kluky kvalitní trénink, píle a energie rychle vystřelí nahoru. Zápasy hrozně prožívám, někdy asi moc hlasitě (směje se). Rodičům jsem vysvětloval, že jak jsem hrál fotbal s emocemi, tak ho budu i trénovat.

Máte trenérské ambice posunout se časem výš, třeba k dospělému fotbalu?
Licenci si samozřejmě pravidelně obnovuju, dělal jsem si ji ještě za éry v Opavě. Ale ambice v dospělém fotbale rozhodně nemám, a to ani v Oldřišově. Už mě několikrát lákali, ale odmítl jsem. Baví mě, když mi na trénink přijde dvacet dětí, které to chtějí dělat. Nechci přemlouvat dospělé chlapy a prosit je, aby vůbec dorazili na trénink. To není pro mě. Nabídku trénovat mládež jsem měl před lety i ze Slezského FC, mohl jsem si i vybrat kategorii. Bylo to zrovna v době, kdy jsem končil kariéru. Moje manželka musela celé roky snášet, že se rodinný program řídil jen podle mě a víkendy neexistovaly. Mládež v SFC je ohromně časově náročná, před všemi těmi trenéry smekám. Já chtěl dát po kariéře na první místo rodinu a vrátit jí ten čas.

Pivo, vesnické kecy a hořký pohled na opavské zákulisí

Jak vlastně vypadá váš víkend, když v něm není profesionální fotbal?
Každý fotbalista, který po konci kariéry neupadne do depresí, vám řekne, že volné víkendy jsou super. V pátek odtrénuju děti, pak si dám s kamarády tři pivečka, pokecáme a je pohoda. Víkend pak trávíme na výletech nebo prací kolem domu. Občas se zajdu podívat v Oldřišově na áčko nebo béčko, dám si pivo a mám přesně ty typické blbé kecy jako ostatní fanoušci na vesnici. Ostatní se tomu smějí. Když jsem hrál, neměl jsem rád, když na mě lidé řvali, a teď to dělám sám (směje se). K té vesnici to ale patří.

Sledujete zápasy Opavy?
Od té doby, co do klubu majetkově vstoupila společnost Simply a můj dlouholetý kamarád Jirka Kašpárek, jsem začal na stadion chodit, Jirka mě zve. Letos jsem viděl tak čtyři nebo pět domácích zápasů. Předchozí roky jsem zašel maximálně na pohár, nebo když v Prostějově trénoval Pája Zavadil a hráli v Opavě, tak jsem na fotbal šel. Bylo období, kdy jsem nebyl v Opavě vítanou osobou, tak jsem tam raději ani nechodil.

Nelákal vás nový spolumajitel k návratu do SFC v nějaké funkcionářské roli?
Nabídku jsem nedostal. A neříkám, že bych ji přijal. Když se pohybujete roky ve fotbale a vidíte všechny ty kauzy, které se teď v českém prostředí odhalují, ztratíte chuť. Každý ví, jaké to fotbalové prostředí u nás je. Nemám energii účastnit se nějakých žabomyších válek a nekalostí. Celé to prostředí se mi nelíbí. Byl bych rád, kdyby se do fotbalu vrátili lidé, kteří ho nedělají pro svůj osobní prospěch a růst, nebo nejsou politicky napojení. A je jedno, jestli jde o ligu, nebo o vesnici.

Cesta z fotbalového dna na vrchol

Vaše fotbalová kariéra byla zvláštní. Začala pozvolna, pak stagnovala, ale nakonec přišel obrovský úspěch. Jak na to období vzpomínáte? 
Já bych řekl, že kariéra nějak začala, pak úplně skončila a potom se zrodil nový Honza. Lidé se mě na ten příběh a na ten zvrat často ptají i teď u piva. Zpětně, s věkem, bych některé věci ve svém chování změnil. Ale beru to tak, že co se mělo stát, se stalo. Celý ten proces byl osudový.

V Opavě jste po dorosteneckém věku musel skončit. Hrával jste v Oldřišově, Dolním Benešově, Lískovci, Frýdku a nakonec se do Opavy vrátil. Jak těžké bylo dostat se znovu nahoru?
Když jsem tehdy jako mladý kluk dostal obrovskou psychickou facku a byl jsem z Opavy odejit, spadl jsem na hubu. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem v mladé hlavě přepnul a přestal být naštvaný na celý svět a na lidi, co to udělali. Místo toho jsem měl hned začít makat na sobě – to je věc, kterou bych dnes změnil. Dlouho se to ve mně drželo. Hrál jsem nižší soutěže a z reakcí bývalých trenérů jsem cítil, že tam nepatřím. Tak se ve mně zrodila myšlenka, že to ještě jednou zkusím. Aspoň do divize nebo třetí ligy. Dostal jsem se díky Martinu Šrámkovi do Lískovce, kde byla neskutečná parta. Pak mě oslovil trenér Duhan z Frýdku-Místku. Nejdřív jsem nechtěl, bál jsem se dalšího zklamání. Tehdy jsem měl navíc 95 kilo. Ale kousl jsem se. Za pár měsíců jsem shodil 15 kilo tuku. Tělo mi sice úplně ochablo a trvalo dlouho, než jsem znovu nabral svaly, ale prožil jsem ve Frýdku skvělé období, kdy se postupovalo do druhé ligy a na nováčka chodily plné stadiony.

Zlomem pak byl zápas Frýdku proti Opavě, že?
Přesně tak. Po tom zápase mě oslovili trenér Jan Baránek a manažer Alois Grussmann, jestli bych se nechtěl do Opavy vrátit. Ta nabídka ve mně způsobila absolutní výbuch radosti. Věděl jsem, že se vracím v úplně jiné roli, než v jaké jsem odcházel. To byl můj hlavní motor. Ta touha a motivace něco dokázat ve mně doslova explodovala.

Zlatá éra a trenér Skuhravý jako Spiderman

Následovala zlatá éra SFC. Postup do ligy, finále poháru, skvělé zápasy. Bral jste to jako zadostiučinění?
Byl jsem na sebe strašně pyšný, co jsem dokázal. Já sice chválu nikdy neuměl moc přijímat, bylo to pro mě nové, ale v duchu jsem věděl, že jsem to zvládl. Chtěl jsem tomu dát absolutně všechno a s klidným srdcem dnes můžu říct, že jsem to udělal. Fanoušci doteď vzpomínají na můj gól proti Plzni na 3:2, kdy jsme jako absolutní outsider porazili mistra ligy. To jsou chvíle, které čas nikdy nevymaže.

Co bylo tím hlavním klíčem, že tehdejší opavský tým fungoval jako dokonale promazaný stroj?
Tým se po éře Honzy Baránka citlivě doplnil a přišel trenér Roman Skuhravý. Živě si pamatuju první trénink pod ním v Chlebičově. Předváděl nám tam nějaké cvičení a lezl po zemi jako Spiderman (směje se). Ale od prvního doteku s míčem se pod ním všechno změnilo. Rychlost, intenzita, pojetí práce. Z průměrných druholigových hráčů dokázal stvořit kvalitní ligové fotbalisty, z nichž někteří tu ligu kopou dodnes. Všichni mu můžeme poděkovat. A hlavně, tehdy za Marka Hájka, Lojzy Grussmanna, Jardy Rovňana nebo Lumíra Sedláčka byl opavský klub neuvěřitelně provázaný. Od hráčů přes lidi od sekaček, uklízečky až po vedení. Všichni se bavili se všemi, bylo to neskutečně pozitivní. Ti lidé to nedělali pro svůj vlastní prospěch, ale pro klub. Tohle rodinné klima nám mohli všichni závidět.

Politické hry a odmítnutí Baníku

Jenže každá pohádka končí. Váš odchod z Opavy do Karviné provázela pachuť. Jak to tehdy bylo?
Bod zlomu nastal, když odvolali předsedu představenstva Marka Hájka. To byla obrovská chyba. Klub byl v té době v perfektním stavu herně i manažersky. Já byl tehdy do těch zákulisních věcí trochu vtažen a viděl jsem politické hry. Někteří politici se chtěli jen zviditelňovat na cizím úspěchu, a když nemohli být jeho součástí, chtěli si to vydupat silou. To se stalo a byla to hrůza.

O mém odchodu pak bylo napovídáno hodně lží od jednoho nejmenovaného manažera, jehož jméno všichni v Opavě znají. Upravoval si realitu, aby před fanoušky vypadal v dobrém světle. Neměl jsem tehdy ani chuť to dementovat. Moje rodina, blízcí kamarádi a spoluhráči věděli, jaká je pravda. Chtěl jsem dohrát kariéru v Opavě, fotbalově jsem na to ještě měl, ale v tom prostředí už nešlo pokračovat.

Karviná byla pro vás vysvobozením?
V té době jsem byl psychicky tak znechucený, že jsem chtěl s fotbalem úplně skončit. Nelíbil se mi ten proces, jakým se v Opavě odstraňovali lidé z klubu. Nabídka z Karviné ale přišla ve správný čas, stál o mě pan Vlk i pan Wolf. Když jsem tam šel, slíbil jsem jim, že do roka postoupíme zpátky do ligy. To se povedlo. No a po dalším půlroce už mě stoplo zdraví.

Je pravda, že jste měl během té úspěšné opavské éry nabídky z polské Ekstraklasy a dvakrát vás lákal ostravský Baník?
Je to pravda. Těch nabídek bylo za kariéru dost. Zahraničí se rýsovalo hlavně při mém přestupu z Frýdku do Opavy. Něco přišlo i z Polska. Jenže já už tehdy dal slovo Lojzovi Grussmannovi a já dohody neměním. A Baník se ozval dvakrát. Jednou, když sestoupil do druhé ligy, a podruhé po jejich návratu. Pokaždé jsem odmítl. Nebudu dnes říkat, jestli to byla chyba. Bral jsem to fér vůči Opavě. Ty nejlepší nabídky totiž vždycky přišly v době, kdy se nám s SFC dařilo, ať už před postupem, nebo v první ligové sezóně. Nepřišlo mi fér odcházet kvůli vyššímu platu odněkud, kde to sportovně skvěle fungovalo. Lidé v Opavě na mě snad vzpomínají v dobrém, a to je pro mě víc.

Co vaši dva synové, potatili se?
Staršímu je dvanáct, hraje tady v Oldřišově pod mým vedením. Už se na něj vyptávaly kluby z vyšších soutěží včetně Opavy, ale zatím ho nechci dávat pryč. Tréninky u nás mají dobrou úroveň a dokáže růst i tady, na posun má čas. Fotbalově se ale vůbec nepotatil (směje se). Je to útočník, střelec, bránit vůbec neumí. Směju se mu, že na hřišti ho obejde i popelnice, je to pravý opak mě. Mladší syn bude mít pět, to je zase takový náš malý herec a borec. Fotbal ho baví, kope si pořád, ale tréninky odmítá. Prý chce jen hrát a ne dělat ty moje „blbosti“ jako skákání a běhání.

Kde uvidíme Jana Žídka za deset let?
Doufám, že ze mě bude úspěšný podnikatel, dobrý manžel a skvělý otec. Mám rád život a snažím se užívat si každý den. Zvlášť v poslední době, kdy mi zemřelo několik kamarádů, si člověk uvědomí, že každý den tady je dar.

Zdroj: Opavský Deník, text Roman Brhel, foto Petr Widenka